|
WALT ELIAS DISNEY (NEBYL NIKDY ÚŘEDNICKÝ ŠIML PŘÍSNEJ)
☼ 5.12.1901 CHICAGO ۞ 15.12.1966 BURBANK, CALI, USA
Nejokopírovanější Američan všech dob? Mark Zuckerberg má jen iniciály jako Miroslav Zwettler nebo poměrně větší zákeřná svině v kolektivu více než 3 pracujících prasátek: Miloš ze závadných éček (a prima prý) šprým i šprýman: jeden z eee man. Prima sígr, tak by se dalo charakterizovat možná dědictví jednoho, spjaté s dětstvím každého z nás. Vždyť díky jemu žije nepochopený, stále o IQ žadonící kačer Donald s nervy jako z oceli, myšák Mickey, „tvrdý chlapík lamželezo“, jenž vítězí i v sebeabsurdnější pointě, pes Pluto i srneček Bambi.
Budoucí král kreslené pouťové grotesky se narodil v Chicagu poblíž burlesky jako čtvrté nezávadné dítě tesaře irsko–kanadského původu. Rodiče už živili Herberta, Raymonda a Roye. Když táta Elias Disney přišel ve Větrném městě o zdroj výdělku bankovek na ruku, odjeli na farmičku v širých dálavách, jejich epicentrem bylo Kansas City. Ale i zde bylo tak málo příležitostí se uplatnit, že dva nejstarší bratři v triku utíkali honem zpátky do Chicaga.
Walta, zatím benjamínka spořádané american family, poutala láska k přírodě, ke zvířátkům, k němým tvářím. Jeho život, to byly ochočené slepice, králíci z kloboučnického zázemí, pohublá kravka a přísný pes. Jednoho dne koupil táta ochočenou svini se selátky. Ovšemže nové strávníky dostal na starost Waltík. Hele Waltíku, běž si hrát s prasátky a neruš nás od práce, no takže je rád vodil za nos opláchnout k říčce a také je zvěčnil – křídou na stěny stáje a stodoly. Honorářem byl výprask od farmáře, neboť „ty jeden uličníku uličnická už zase marníš čas a zanedbáváš tohle naše jediné bohatství“. Zato teta Maggie kluka v jeho pohnutkách chápala a dokonce mu koupila pastelky. Painted World, Love of 7 Colors.
Walt kreslil ještě usilovněji a stále kvalitněji i pro dospělé znalce. To byla sláva, když si u něho místní lékař Sherwood (tohle drahocenné příjmení prý neobdržel asi jen tak od osudu náhodou) objednal „portrét“ koně, na němž rajtoval za venkovskými pacienty, případně za slečinkami inkognito. Walt Elias Disney si po půl století rád zavzpomíná: Tehdy jsem dostal první zakázku a odměnu pět centů.
Zato fotřík Elias Disney neměl štěstí v podnikání. Hospodářský grunt mu prodali v dražbě za směšný mrzký peníz. Tentokrát se usadili v epicentru Kansas City s tím, že budou prodávat cukroví na zoubek. Posledním podnikatelským pokusem táty Disneye bylo zřízení trafiky s novinami a s bulvárem. Synové Roy a Walt začali nabízet zaručeně napínavý Morning Star a zaručeně nezbytné Sunday Times.
Walt, jehož vášní bylo kreslení, měl na rozdíl od otce i podnikatelské nadání. Za dvacet, třicet let bude patřit k nejvyspělejším boháčům chudé Ameriky. Teď se ještě spokojil s reklamními plakáty. Jeden si objednal holič frajer ze sousedství a slíbil „Mistrovi“, že ho bude stříhat frajersky elegantně zadarmo. U vlastní rodiny však mělo jeho umělecké cítění jen minimální váhu. Pokus vyzdobit stěny pokoje freskami mu vynesl několik hej chlapče, pocem, výchovných? pohlavků!!! Elias Disney byl přísnej primitiv, který holt věřil na řeč a křeč řemene.
Bez peněz ani do hospody za lepším nelez, bez práce nejsou koláče a prachmizerně se pak rozjímá o lidských a vůbec duševních potřebách, a tak Walt k roznášení novin a nabízení plakátů přibral čištění pohřebních vozítek. Občas se z toho smrtelně nudného zpracování pracovní doby šel také bavit a skotačit. Třeba tím, že v pohřebním vozidle napodoboval mrtvé příšery a ve vhodné chvíli tenhle patřičně našminkován pobuda prudce vylítnul, aby vylekal kolemjdoucí bábrlinky, chápete jeho cynismus? To je dneska ale mládež, co?
Zanedlouho se nechal najmout za prodavače limonád a burských oříšků u železniční společnosti. Cestoval na trase Kansas City–Chicago a zpět, do kterého se nakonec s rodinou posléze přestěhoval a kde Walt směl navštěvovat speciální kreslířské kursy.
Kromě malování pěstí pěstoval vášeň pro divadlo. Mezi zdejšími tajtrlíky ochotníky patřil svým imitováním slavných hereckých pojmů k nejlepším parodickým papředákům, ale když se zajímal o přijetí do chicagského music–hallu, hnali ho od prvních zkoušek zastrašujícím sviňským krokem.
V Evropě už zuřila válka a Spojené státy se v roce 1917 rozhodly do konfliktu zatáhnout své rezervy. Šestnáctiletý Walt měl vyměnit pastelky za pušku. Štěstěna mu přála. Poslali ho ke zdravotnímu útvaru jako sanitního šoféra. Než dorazili do Francie na frontu, válka jim před očima končila. Jeho neslavnějším činem bylo, že ztratil na pobřeží azuro své sanitní vozidlo. Síly zákona sice erární investiční majetek – přepečlivě řidičem designérem vymalovaný – našly, avšak mladý válečný ztřeštěnec strávil na oplátku několik dní za svůj přestupek v policejní cele předběžného zadržení.
Když se Walt za několik měsíců znovu přepravil přes oceán, zavolal si ho tatínek. „Chlapče, mám pro Tebe skvělou novinku, poslouchej,“ začal pan Disney starší. „Ředitel továrny na zavařeniny a cukrovinky pan Scroggin Ti nabízí job!“
Zdálo se, že dobrá depeše na Walta neudělala přívětivý dojem. Otec zvýšil volume s hlasivkami:
„Co tedy chceš kurvahíml dělat? Už Tě nemůžeme s mámou živit!“
„Já chci kreslit!“
Pan Disney, znalý a obdivující jen nejtvrdší namáhavou rasovinu, se rozkřičel: „Kdo to kdy slyšel, aby se někdo živil tužkou!“ Walt však rodinnou rozepři stoicky ustál a přijali ho k oboustranné spokojenosti v jedné reklamní agentuře. Práce byla suchopárná, bez fantazie jako PVC, tedy dead brain umělotina u lidské frašky zaživa …a mizerně placená. Jak už to bývá, i špatné bývá někdy ku prospěchu. Budoucí majitel velkofabriky s výrobou snů na klíč se tu seznámil s jistým Ube Iwerksem a rozhodli se, že to zkusí rozjet na vlastní triko.
Začali experimentovat ve staré otřískané garáži. Jejich snem bylo vdechnout život kresleným obrázkům. Nejprve jich namaloval třicet. Skvěl se na nich klučina s míčem. Když je rozstříhali, přefotili, slepili a rychle s nimi pohybovali, začal mladý fotbalista běhat.
Vymýšlet postavičky, které se hýbaly, bylo už příjemnější, než stát za rýsovacím prknem a také se tvářit jako mladé prkno. Jakmile Walt získal kameru, zahájil nové pokusy a natáčeli reklamní přesvědčivé průpovídky s pomocí animovaných kreseb. K Waltově překvapení majitelé kin o jednominutové filmy, takzvané smíchoprogramy, jevili velký zájem. Mnohá dílka obsahovala i společenský náboj. Například když Walt kritizoval špatně dlážděné ulice, uvedl na scénu několik lidiček (upozorňuju PVC, že nezapšklých), jimž při každém otřesu postupně vypadávaly zuby. Publikum bylo nadšené a mladičký kreslíř cartoons začal prodávat i sedmiminutové filmy.
Znovu se o slovo hlásily svízelné chvíle, hospodářství stagnovalo a Walt byl donucen ohlásit úpadek. Přišel o byt, spával drsně v garáži a kručelo mu každou chvíli v břiše. Jeho večerními společnicemi se staly špinavé zapáchající myši. Jednu z nich, prý tu nejsympatičtější a nejochočenější, kreslil a také ji něžně pojmenoval Mortimer. Svět jistě ještě netušil, že se zrodil předchůdce dodnes populárního myšáka Mickey, a nevěděl to ani Walt. Jedno si však uvědomoval, a to, že jeho místo není v Kansas City ani v Chicagu u Čermáka, že se může uplatnit snad jen na předměstí El Ej zvaném prozaicky Hollywood.
Dnes nejznámější tvůrce přírodních reportáží ze života zvířátek (Žijící poušť, Vládce džungle, Lobbo a Nikky) cestoval buď for free charge nebo jen za symbolickou hodnotu peněz. V zavazadle měl tužky, spravovaný rolák, kameru a čtyřicet babek pro případ nejvyšší nouze.
Začátky byly horší, než původně předpokládal. Dobyvatel metropole filmu přivezl kopii svého posledního díla, ale producenti se mu jen vysmáli. Ten den, kdy se chtěl otrávený a unavený Walt vrátit do Kansas City nebo opět do Chicaga, zasáhl jeho bratr Roy. Nabídl mu své nastřádané jmění, 250 dolarů pro začátek. Tato sumička, nadání a hlavně píle v plné polní síle stály u zrodu společnosti, která oběma chlapcům přinesla vyhlášenou popularitu. Jejich podnik se jmenoval podle smíchu Laugh–O–Grams. Bass–O–Matic funky power by Funky love vibrations. Natáčeli situační komedie plné zábavných scének. Walt režíroval a Roy se naučil zacházet s kamerou. Z Kansas City jim přispěchal na pomoc nám již známý filmový kreslíř Iwerks. Pracovali dnem i nocí, ona ta píle je fakt nejdůležitější hodnotou pro soukromé podnikání v džungli svobodného trhu. Výsledkem nevšedního kvalitního úsilí jim byl seriál Alice in Wonderland, klasické dílo literatury pro nejmenší zájemce.
Zanedlouho v jejich ateliéru na Hyperion Ave vznikal další seriálek: Oswald. Tak se jmenoval velký bílý angorský ušák a mladé umělce stál balík peněz. Před úpadkem je zachránila Waltova GENIÁLNÍ nápaditost a neobyčejné štěstí. Nápad spočíval v tom, že si Walt vzpomněl na onoho ochočeného hlodavce z otřískané garáže a správně odhadl jeho význam. A neobyčejné štěstí přinášel právě objevený zvukový film.
Jak se zrodila nejznámější figurka, Mickey Mouse, myšák jménem Miki? Walt u jejího zrodu nestál sám. Jméno mu dala Waltova dobrodružná žena. Paní Disneyové se výsledek s Mortimer Mouse nikterak nezamlouval.
„Co bys miláčku řekl Mickeymu? Myšák Mickey, to je dobré, že ano?“ Tak vzniklo jméno roztomilého zvířátka, které do dnešní podoby přetvořila tužka pozorného Iwerkse. Walt se stal jeho geniálním producentem, připraveným úplně na všechno.
Myšáka pokřtili v létě 1927, avšak majitelé kin nejevili moc viditelné nadšení. Jeho tvůrce správně předpokládal, že se vše změní, jakmile spojí obraz se zvukem v jednu roztomilou švandu. Mluvící Mickey byl skutečný triumf kinematografie pro nejmenší. Avšak potřebnou techniku měli pouze v New Yorku. Proto se skutečná senzace přihodila až v epicentru metropole Ameriky. Stalo se tak v listopadu 1928 poblíž napadaného listí u Colony Theater, odkud se Mickey Mouse, tentokrát již mluvící a zpívající, vydal na slavnou pouť po všech kontinentech. Film se jmenoval Parník Willie a myšák v něm hrál na všechno, čeho se dotkl, včetně kvílivé sirény plavidla. Ozývaly se hlášky zvířátek, harmoniky, benja. Mickey tahal i za ocásky osmi selátek, podobných těm, které Walt kdysi choval na tatínkově farmě a která nyní kvíkala svou žádanou filmovou serenádu.
Po neobvyklém úspěchu natočil Walt E. Disney úsměvný rošťácký snímek Silly Symphony. Stále ještě šlo o krátký kreslený film. Zanedlouho však přišly celovečerní – Sněhurka a sedm trpaslíků, Pinocchio, Dumbo, Popelka, Lady a Tramp, Kniha plná džunglí.
Mickey rozchechtal Ameriku a za čas i humoru neušetřené v Evropě. Spolu s myšákem a jeho společnicí Minnií se novými hrdiny stříbrného plátna staly pes Pluto, kačer Donald, kráva Lulubelle i bejk zvaný Ferda, beefy Ferdinand. Zvlášť kačer Donald to s divačkami a s diváky náležitě uměl.
Jednou Walta zaujal při poslechu rozhlasové show hlas Clarence Noshe, specialisty na úzkoprofilové ptačí štěbetání i na zvířecí hlasy. Nosh, mistr v imitování kvákajících kačen, se stal mluvčím i kačera Donalda, kterého tvůrce navlékl do námořnického oblečku s odůvodněním, že kachny mají rádi modrou či zelenou či splavnou vodu. Donald pokračoval v závratné kariéře myšáka Mickeyho.
Umělecký úspěch Tří malých prasátek přinesl prvního Oscárka (celkem jich Walt E. Disney nashromáždil úctyhodných pětatřicet – jako v Plzni vzpomínají na svou rozpuštěnou gardu Pětatřicátníků pomocí lidových nálad v písni). Jakmile se Prasátka mihla v kinech, Amerika si prozpěvovala kuplet: Kdopak by se vlka bál, vlka bál? Růžové prasečí rypáčky inspirovaly výrobce hraček, objevily se na stránkách novin, magazínů a ve výkladních skříních. Hodináři je neváhali umístit rovněž i na ciferníky budíků, Vzbuďte se vesele, nikoli zkoprněle.
Walt dostal další nápad při studii pohádky bratří Grimmů Sněhurka a sedm trpaslíků. Kdekdo ho však od dlouhometrážního kresleného filmu zrazoval, neboť tehdejší technika, použitá ještě při natáčení Tří malých prasátek – vyhovující krátkému filmu – nestačila na celovečerní. Filmový producent si postavil „bejkovinu švejkovinu“ hlavu a zapřáhl do práce dva tisíce čiperných techniků naráz. Sněhurka se točila za těchto podmínek dva roky. Prototypem hlavní hrdinky se stala sedmnáctiletá zpěvačka Adrienne Cassilloti.
„Nejvíce starostí nám natropili samotní trpaslíci,“ konstatoval Walt E. Disney v rozhovoru pro časopis LIFE. „Každá postava musela mít vlastní osobnost, zdůrazněnou jménem. Jednoho z trpaslíků jsem nazval Šmudla, poněvadž to byl malý ťuňťa. Šmudla měl němou roli. Nenaučil se mluvit, poněvadž to nikdy nezkusil, říká ve filmu jiný trpaslík.“
„Ve skutečnosti,“ napíše po tatínkově smrti zprávu jeho dcera, „byla příčina jinde. Otec marně hledal hlas, který by odpovídal Šmudlově zaostalé mentalitě, a proto zůstala figurka němá.“
V průběhu velkorysého natáčení Walt zjistil, že mu došly prachy. Dal si tedy schůzku s viceprezidentem Bank of America panem Joem Rosenbergem. Všemocnému bankéři z Wall Streetu demonstroval, co do té doby stihl natočit. Při promítání zůstal Rosenberg stoicky netečný. Jakmile se rozsvítilo, naklonil se k Waltovi a prohodil jen dvě věty: „OK, půjdeme s vámi do toho. Z téhle věcičky vytřískáme parádní výtěžek!“
Nemýlil se tvůrce ani bankéř. Sněhurka měla famózní úspěch, film diváky bavil, okouzloval i dojímal. Lidé střídavě plakali, smáli se a pak si prozpěvovali písničky, které pro film složil Frankie Churchill a které se změnily v evergreeny: Mám přání, mám přání, aby přišel on… nebo nakažlivé Hej hou, hej hou, trpaslíci na věc jdou…
Sněhurka byla takový šlágr sezóny, že když Disney v roce 1940 předvedl ředitelům biografů a podnikatelům následující snímek, Pinocchio, téměř naráz vykřikli: Co to děláte, to už tu nebude ani jeden trpaslík? Po celovečerním filmu Pinocchio se Walt mohl pustit do dalšího riskantního podniku ve formě, že risk je u něj zisk. Finanční potíže už naštěstí minul. Tak třeba Sněhurka přišla na půldruhého mega dolarů, ale jen za prvních pět let vydělala deset miliónů! Pokladnu plnily i filmy příštího roku – Nesmělý dragoun, v němž poprvé vystupovali vedle kreslených postav živí herci, Šípková Růženka i Čaroděj Merlin.
Přišel čas druhé světové války, do níž Disney „narukoval“ jako umělecký špionážní činitel, killer formou humorných příhod. Jeho hrdinové okamžitě začali pracovat ve prospěch US Army a jejích spojenců. Zvířátka povzbuzovala a bavila vojáky na frontě, kačer Donald zpíval zanícené odrhovačky plné narážek v rozhlase a vysmíval se Hitlerovi do ksichtu, jó, jak ten se mu nepokrytě tlemil.
Poválečné úspěchy umožnily bratrům Disneyovým velkoryse zrekonstruovat a zmodernizovat studio v Burbanku. Nyní mohli natáčet i dokumentární reportáže, například Ostrov tučňáků. Po Údolí bobrů vysílala televize Disneyovské seriály snad každý večer v prime time. Z obrazovek nezmizeli hrdinové Mickeyho klubíku, televizní kanály nabízely k pobavení film Zorro Mstitel a nejúspěšnější zpracování Verneových Dvaceti tisíc mil pod mořem.
V roce 1964 slavil premiéru film dětských představ a snů Mary Poppinsová, jenž byl ještě úspěšnější počin než Ostrov pokladů. Za legendární se označují filmy Kniha džunglí a Bambi.
Kniha džunglí je román, jenž v podstatě představuje tragický a jen zdánlivě hrdinský příběh kluka, který vyrůstal v divoké rozjívené přírodě. V Disneyovské úpravě však srší elánem i humorem. Mauglího adoptivní rodiče z pralesa – vlci – nejsou jen jeho ochránci, ale i šťastní rodiče, kteří se s ním dovedou pomazlit. Starý filozof – medvěd Balú – je v novém podání nejen moudrý, ale i náramně humorný příklad pro ostatní ve zvířecím kolektivu.
V dalším filmu je hrdinou všech děcek opět „čtyřnohá hvězda“. Když se jednoho jarního dne v lese narodil překrásný jelen Bambi, přišla k němu všechna zvířátka, aby se mu poklonila… Už tato myšlenka z románu Félixe Salténa se Disneyovi natolik zalíbila, že se rozhodl natočit stejnojmenný biják, v němž by vylíčil snad nejkrásnější z příběhů o zvířátkách ještě plastičtěji. Když práce na filmu začaly, vznikla okolo studia v Burbanku menší zoologická a botanická zahrada. Každý strom a keř pečlivě prostudovali, na živých zvířátkách odpozorovali jejich obyčeje a zvyky. Nejvíc pozornosti přirozeně věnovali jelením mláďátkům Bambimu a Felině. Nakonec vše přenesli asi na 400 tisíc kreseb (!!!) zčásti akvarelových, zčásti olejnatých. Ve studiu na to měli asi tisíc lidí.
V druhé polovině Disneyovské tvorby se čím dál více začínaly na stříbrném plátně objevovat namísto filmů kreslených už hrané snímky, přičemž ústředními hrdiny byla stále zvířátka. Prvním z nich je Živá poušť. Jedinečný dokument začíná pohledem na severoamerickou spoušť zvanou jen vyprahlá poušť. Téměř celý rok tu panuje nesnesitelné vedro, takže by nikoho nenapadlo, aby v těchto zákoutích hledal prvky života. Disneyův film přesto ukazuje opak: divák může obdivovat nádheru kvetoucích kaktusů, souboj hadů s opeřenci i savci, pod zvětšovacím sklíčkem si může prohlédnout jedovatého pouštního pavouka.
Obrovské kaktusy, jejichž pichlavý povrch člověku nepovoluje vstup dovnitř k lahodným plodům nebo šťávě, jsou odpočinkovým místem kočkovitých šelem – jak prozrazuje zákon kamery, která se odvážila zblízka odhalit to, co se na první dojem zdálo tak neskutečné. Ve filmu Perry z velkého lesa předvedl Disney divákovi kus divoké kanadské přírody.
Do jiné kategorie patří Ztracená kočka. Jako vždy, Disney chtěl i v tomto snímku nejen pobavit a odlehčit napětí, ale i poučit v každodenních fraškách. Hrdina filmu – kocour – si žije zdánlivě jako pecivál v domácnosti bez jakéhokoli užitku. Po jednom nočním toulání se vrací na krku s náramkem, který patřil úřednici unesené současně s lupem před několika dny z banky. Film se rozvíjí v napínavou pouliční detektivku, kde neschází ani špetka humoru, ani napětí, ani nakonec výhra ve prospěch spravedlnosti.
Walt Elias Disney snil léta o tom, že vytvoří pohádkovou zemi. Od roku 1951 získával v jeho představách park atrakcí stále větší parametry. Firma WED vznikla hned další rok, když se Walt definitivně rozhodl postavit Disneyland v Kalifornii. Najímal externí poradenskou službu a vytvořil si vlastní partu projektantů i výtvarníků. Společnost WED, pojmenovaná zkratka na základě iniciálek Walta Eliase Disneye, vybudovala park na pětadvaceti hektarech nákladem sto miliónů dolarů. Vchodem na začátku Hlavní třídy se návštěvník dostane do centra k mohutnému Popelčinu zámku, jenž je rozmarně rozmařilou i ústřední budovou námětové oblasti a je viditelný ze všech stran. Kdokoli sem přijede, do Cali, aby spatřil Waltovo království dobré nálady, vychází z nádvoří zámku, z něhož se paprskovitě rozbíhají jednotlivé „země“. V návrzích budov uplatnil tvůrce tytéž zásady jako při vzniku Hlavní třídy. Jsou to filmové, vizuální představy ideálních typů. Všechny jsou založeny na historických asociacích.
Po dětském zábavním parku přišel na řadu Disneyworld – Disneyův svět na Floridě. Zde už rozloha pozemku dosáhla jedenácti tisíc hektarů. Obě říše zábavy mají solidní základy, které se nemohly zhroutit po odchodu jednoho člověka, i když byl jejich pábitelem, duchovním otcem a srdcem slučovací metody hravé myšlenky. Mnozí lidé však zdůrazňují, že zde tehdy skončilo umění nenapodobitelného pana kreslíře. V parcích totiž čiperný myšák – ve filmech chránící slabochy proti silnější převaze a bojující za spravedlnost – vydělává milióny dolarů na psychologických atrakcích.
Mickey se stal i obchodním parťákem společnosti General Motors – GE – General Electric. V Disneyworldu mluví hromovým hlasem o společenských otázkách USA a kolem něho v obrovském amfiteátru trůní desítky amerických prezidentů. Čas od času některý ze státníků změní polohu nebo se nenuceně drbe za uchem. Prezidenti jsou ve skutečnosti figuríny řízené centrálním elektronickým PC „kouzelného království“ Mickeyho Mouse.
Disneyův svět na Floridě je v podstatě už jen konformismus dovedený v celé své slávě do podnikatelských rozměrů, svět, kde ústupky masovému vkusu neznají hranice. Všechno je centrálně plánováno v gigantických rozměrech: kouzelné království, strhující atrakce, peníze v očích lačného majitele Strýce skrblíka, ctižádost a sebevědomí vlastní důležitosti in the place to be.
Krátce před smrtí vtělil Disney své další technické sny do projektu experimentálního prototypu sídliště zítřka. Vypracoval několik náčrtků fantastických staveb a všelijak se křížících jednokolejných drah. Na jednom z nákresů je obrovský mrakodrap uprostřed mnoha menších budov a paprskovitě se rozpínající železnice: je to na pováženou nadnesená koncepce, v níž jako v obou parcích zábavy ustoupilo umění holt a jen ve prospěch šekové knížky.
Walt Elias Disney – díky jemuž dostaly pohádky netušené grády, pohádky, až dosud zachycené jen psanou formou, vlastní život – zemřel v prosinci 1966 ve věku pětašedesáti let. Znalci filmu a divadla se shodují, že Disney – vzdor své podnikatelské veřejné iniciativě – dal kreslenému filmu jako první ve světě hodnotu dramatického žánru, dokázal v něm sladit a využít obrazu se zvukem, zavedl nové barvy, formáty a kombinované techniky (živý herec a kreslený svět), a proto mu přísluší označení velkého filmového bouráka. Znalci rovněž oceňují jeho mistrovství oživovat neživé, velkolepost gagu, strhující rytmus a překvapivý děj. Ostatně jedno z tajemství světového úspěchu Sněhurky, ale i jiných snímků, je v dokonalém předvádění všech žánrů a efektů tehdejšího raně amerického filmu (muzikál, horor, revue, western) i happy endu.
Ve vědomí lidstva zůstane velikým kouzelníkem na rozdíl od nedobrých Putinů, Bin Ládinů, psychopatů islamistů a proradných teroristů, jenž oživoval zázračný svět dětské fantazie – a nejen dětské. „Člověk by si měl pro všechny časy zachovat ono cosi tak vzácného, cosi, co žije v každém z nás a co doposud nesmazal ani diktát peněz ani diktát času, co nás nutí hrát si, smát se, zpívat si ve vaně a užívat si mládí a přitom snít…“ To jsou slova muže, který i při své hřmotné postavě lamželeza a dost nesmlouvavé povaze dokázal být neobyčejně lidský a zábavný živý tvor.
|
